V květnu roku 1972 jsem poprvé přišel do vodácké loděnice kanoistického oddílu Spartak Sezimovo Ústí.
Tak nějak se to i místně hodilo. Základní škola spěla k závěru a od září toho roku jsem nastupoval do učiliště podniku Kovosvit Sezimovo Ústí. V té době se neřešil vodácký směr, protože se ani nevědělo, co za tím vlastně je. Hladká voda nebo divoká, turistika nebo závodění, kanoe nebo kajak. Co jeden dostal poprvé do ruky a kam ho posadili, to rozhodovalo povětšinou o všem dalším. A tak jsem se stal rychlostním kanoistou, protože to se ve Spartaku tehdy „nosilo“…
Bylo to zkraje dost vlažné, to moje „vodáctví“. Dlouho jen takové to „chození na loděnici“. Až rok 1974 přinesl první účast na soutěži, první porážky a následné probuzení vlastní soutěživosti. První „medailové“ a zásadní motivační umístění přinesla medaile z „pětistovky“ z veřejného závodu na Jordánu. Pak už první opravdová zimní příprava, najíždění kilometrů a první republikové soutěže…
Na tomhle místě bych rád vzpomenul magistra Jirku Švancara z Tábora a původem bechyňského kajakáře Milana Klímu, kteří se mnou a několika dalšími vrstevníky zvládali zaučení do prvních vodáckých kousků a taky nějakého toho turistického splutí…
Rok 1975 už byl vodácky „naplno“… Hodně snahy, málo vědomostí, předpokladů a amatérské podmínky…
Tahle „třídní fotka“ asi z roku 1974 je zajímavá tím, že všichni účastníci byli nejen učni oboru mechanik elektronických zařízení, ale i členy Spartaku Sezimovo Ústí kanoistika. Zleva LZT, V.Brázdil, R. Knotek a J.Pražma…
Roky 1975-1978 byly již „hustě“ sportovní a dodnes nevím, co mně na tom tolik bavilo. Denně se máchat ve studený vodě a pádlovat pěkně svižně plno kilometrů. Ale morál na to tehdy byl, tak proč ne. Závodů za rok bývalo tak asi 12 až 15, startů bezpočet, napádlovaných kilometrů tak dva a půl až tři tisíce za sezonu. Někdy i víc, nepočítaje tu ostatní dřinu… Tak se rodí vodácká „podstata“, mít to doživotně v paži. V té době začal také pádlovat bratr Míra a vedl si v juniorech opravdu dobře, na české špičce. Společně jsme třeba už první rok v dospělé kategorii dali český přebornický bronz na K2 na 10km…!!!
Vím ale, že už tenkrát jsem ale spekuloval o vodákování na krásných řekách na turistické splouvání, stejně tak jako se dost neuměle pokoušel prorazit ve sjezdu na vodě divoké. Jenže vojenská služba byla na dohled a místečko v nominaci do VTJ Dukla Pardubice lákavé. Povedlo se a ty dva roky vojny s odstupem času nakonec byly vrcholem mého vodáckého soutěžení. I přesto, že jsem vždy rychlostní sekci ČSK vytýkal naprosto tragicky nemotivační systém soutěží. A tak v letech 1978 až 1980 jsem si zapádloval a užil taky plno zábavy ve zmíněných Pardubicích mezi „člunkaři“, jak nám tam tehdy říkali. Po návratu domů to už bylo „volání divočiny“, konec období sportovně-studentsko-vojenského a následovala Námořnická léta …
VTJ Dukla Pardubice na soustředění v Týně nad Vltavou na jaře 1979 a pod ní jediná dochovaná fotka z „akce“, čtyřkajak K4 z téhož roku. LZT pádluje „na dvojce“ spolu s Vladimírem Šímou z Týna (vpředu), bratrem Mírou a vzadu Jirka Kopecký ze Žamberka…
Ve vodáctví pak přišlo ještě jedno období soutěžní. A sice období sjezdařské. Do loděnice VS Tábor jsem přestoupill někdy v roce 1987 a tři sezony aktivně soutěžil ve sjezdových soutěžích na divoké vodě. Jezdil jsem sice „dost svižně a rychle“, bohužel na republikovou špičku to ale nebylo. I když fyzický fond v té době byl značný. Divokovodní slalomářský základ z mladých let pro prosazení se do špičky v tomhle odvětví zásadně chyběl. Převrat v listopadu roku 1989 pak ukázal směr, že je třeba začít věnovat se důležitějším a podstatnějším věcem v životě, než je nekonečné a tak trošku „zbytečné“ závodění…
LZT v peřejích Vltavy pod Lipnem a na Labi pod Špindlerovým Mlýnem… Následuje loděniční „sjezdové družstvo“ VS Tábor kanoistika v roce 1989. Ten milý hošík v popředí uprostřed je náš dnešní předseda Miloš Kotek…
Kapitola turistická se začala psát naplno systematicky od roku 1996 a trvá dodnes. To, že ji dávno předtím spustil článek z reklamního magazínu o vysloužilém mistru světa Toni Prijonovi, to už je jen vzpomínkový střep, i když hodně podstatný. První plastový kajak Stratoquatic mě provázel na českých potocích a alpských řekách asi 10 roků. Výčet říček a potoků v česku je docela obsáhlý, ale pořád je co nového objevovat, počkat si na vodu a „dát to „… Alpské vody jsem začínal poznávat na rakouské Salze hned po převratu na památných oddílových zájezdech. Postupem let jsem se pak dostal při různých příležitostech do všech hlavních vodáckých oblastí Rakouska, Itálie a Slovinska. Ne že by bylo nekonečné, to objevování, ale pořád tam jsou pro mně nové terény. A už je to spíš otázka ubývající výkonnosti a odvahy, na které vody ještě mám, už nemám nebo jsem nikdy neměl…
Seakajak a „vzduchoplavba“ na kanoi jsou potom další vodácké turistické obory, které se postupně objevily. Oba tak nějak současně, někdy v letech 2001 – 2002. A jsou patřičně rozvíjeny. O nich už ovšem více v linku Akce – outdoor . To už je skoro současnost, na webu zachycená od sezony 2008. Překonávání řek a jezer, poznávání oblastí, kamarádi vodáci, táborová pohoda a romantika u vody jsou na tom nekonečném pádlování určitě to nejpodstatnější a nejlepší. O tom není pochybnost. Zakončím tedy „slovy klasika“… Je krásné být vodákem, ale také nesmírně, nesmírně těžké…
LZT – březen 2012