Krátký čas šťastných euro-roků je zdá se nenávratně pryč. Část obyvatelstva jiné oblasti se rozhodla, že se přestěhuje „za lepším“ na území jiných národů. A podle podivných norem v současnosti platných je to vcelku bez obtíží možné. Následně se za vzniklého stavu dlouho nic neděje, jen se užasle hledí, co se to děje. Zpočátku nikdo nic neřeší, potom si zase každý řeší vše sám a „dělá co chce“ podle sebe. Symbolicky se „jako uzavírají “ hranice, protože zemí táhnou statisíce lidí odjinud, „bez pasů a bez fraků“ a zastavit jejich tah se považuje za nesprávné. Unie svým přístupem a vlažností konat selhává v podstatě ve všem, co se jí dotkne. A to nejen v předmětné záležitosti s dnes již vžilým označením „Evropská migrační krize“ …
Pomáhat v nouzi se má, to jasné a správné. Pokud možno cíleně a smysluplně poskytnout postiženým záchranu a ochranu života a zajištění základních potřeb. Rozhodně ale ne takto, jak jsme toho v současnosti svědky. Bezradnost úřednického aparátu vedoucího Unii je tragická, stejně jako naivita sluníčkářů, akademiků a dalších domnělých humanistů nebo mnohých politických vůdců. Namísto zcela jasné definice „poskytnutí dočasného útočiště“ se pracuje s ideou přesídlení a začlenění do společnosti, nebo snad dokonce o vytvoření nového evropského člověka. Jeho tvárným polotovarem má být migrant převážně ze zcela jiné kultury. Kultury, o které si troufám tvrdit, že je pro toto prostředí zcela nepřijatelná, historicky nepřátelská a v podstatě velmi nebezpečná svou podstatou a dosaženým vývojovým stupněm. Navíc, zcela pragmaticky, v budoucnu potomky těchto nově příchozích sotva bude zajímat to, kdo onehdy jejich rodičům zachránil život. Ani historická paměť nebývá obvykle nijak dlouhá…
Celá záležitost je samozřejmě veleobsáhlá stovkami argumentů obou stran. Osobně bych z té záplavy komentářů vylovil jako nejstručněji nejvýstižnější ten s názvem „Jsme ve válečném stavu“ od reportéra pana B. Pečinky (Reflex č.38-2015). Protože tady nejde o obavu z toho, jestli nám někdo dnes nebo zítra pošlape náš trávníček. Jde tu především o budoucí strukturu celé naší „staré dobré Evropy“, do které vtrhly národy z jiných kontinentů. Ono to ani tady v Evropě totiž nebyla v minulosti žádná „americká krása“ a to vše dnes zdánlivě samozřejmé, stálo mnoho úsilí, obětí a krve. Odhadovat budoucí vývoj je nevděčnost sama i pro profi prognostika. A chybné rozřešení pak může odhadce i dost mrzet. Víme dobře, jak to bývá s dobrými skutky. A co tento? Vítání imigrantů? Bude nebo nebude po zásluze potrestán? Tentokrát jdu „do rizika“. Dnes bych si podle dosavadního aktuálního vývoje stavu a přístupu reprezentace EU vsadil i opravdu „poslední dolar“ na to, že bude…
LZT – září 2015