Když naše děti už mají vlastní děti, znamená to postup o generaci dál, do generace třetí. A tak vrcholné léto tohoto roku u nás vyvrcholilo, mimo mimořádných veder a sucha, také narozením potomka nové „první generace“. Stalo se 27. července odpoledne, v nemocnici v Písku a holčička tři kila osmdesát s modrýma očima se jmenuje Edita…
Před nedávnem jsme na cykloturistickém výletě usedli do restaurace, kterou vzápětí zaplavila početná skupina dětí a dospělých. Bylo jich dost přes dvacet a dětí jako smetí, věku časně školního, pár snad i předškolního. Sleduji skupinu a něco mi na ní nehraje, pořád a pořád. A najednou to mám… Ty malý děti mají sebou samý „starý“ dospěláky“!!! „Starý dospěláci“ maj sebou samé malé děti!! Ale prarodiče to nebudou, na ty zas nevypadají. Prostě to tak dneska je. Malé děti se svými relativně starými rodiči, o otcích čtyřicátnících spíše plus ani nemluvě, ani matičky žádné mladice. Nezvyk z pohledu našince, současný normál…
Generační rozpětí se nám v čase pěkně rozšířilo a posunulo se o hodně jinam, s prodlužujícím se věkem dožití všeobecně. Mladí se s tím popasují v daných společenských podmínkách a vlastně to není nic proti ničemu. Jen by se asi ta správná doba k činům neměla zas až tak zbytečně odkládat. Dělat věci ve správný čas je celkem podstatné umění. Někdy to tak trochu vypadá, že pro samou pohodlnost, nedostatek odvahy a povědomí vlastního poslání dnešních „mladých mužů“, bude se snad za čas řešit náš početní úbytek? A aby nás tady po letech, ve staré dobré Evropě, převálcovala v budoucnosti mezikontinentální migrace, to by bylo fakt smutný…
Radosti tedy u nás dosti. Po mnoha letech přírustek do rodiny a významná událost pro mladý pár. Navíc hezkých holek není přece nikdy dost! Pro našince to znamená především nějak se popasovat s důsledky generačního postupu. Trochu si už zvykat na kategorizaci „senior“. Ale žádný strachy, to dáš, to bude dobrý…
A po čase, po dvou a půl letech, zdařilá „fotka do soutěže“, „Dýňobraní „. Je to radost, to v každém případě…
LZT – srpen 2013