Hledání nových podnětů, činností a zábav rozhodně vyžaduje plno fantazie, morálu a chuti jít stále do akce… Je to jak říká klasik, „ten neklid, co tě žene z místa na místo“. Co ti nedá oddechnout, neklid a závislost. Svůj nos musíš strčit do všeho a nejlépe se v tom pořádně vymáchat. Zakusit a pocítit na vlastní kůži to všechno, o čem se tak pěkně čte v žurnálech nebo vidí v televizi. Protože, co když právě tentokrát tě čeká to, co bys už dávno rád našel, objevil nebo zažil…
Tenhle stav je všudypřítomný. Cesta k uspokojení prázdna vzniklého touhou po prožitku vede jedině přes další dosahování nových „paraorgasmů“ z nově prožitého. Plnění těhle drobných a zdánlivě bezvýznamných cílů prostupuje myšlení a konání. Odměnou bývá, při občasném bilancování, zejména dobrý pocit, že se žije, že je akce…
Po akci přichází uvolňovací fáze. Doplnění vybité energie, odstranění závad a vymýšlení vychytávek. Důležitý je rituál přípravy výstroje do stavu pohotovosti „pro příště“. Významné jsou opakované prožitky při zpracovávání starých materiálů. Mezitím se už opět vytváří prázdno pro nový podnět. A je to tady zas, začíná se mnohé opakovat…
Umění s tím vším zacházet je pak asi to nejdůležitější, jak se uchránit sebezničení. Poznat tuhle hranici je na každém jednotlivě. Všechno správně a s citem odhadnout bývá dost obtížné hlavně ve vztahu k osobám nejbližším. Vyžaduje to hodně tolerance, nadhledu i smířlivosti. A tak si přejme, všichni podobně postižení, aby nás akce naplňovala, ale nikdy nepřinášela újmu kolem…
LZT – květen 2009