Přímá volba prezidenta republiky svojí novotou příjemně oživila společenské dění na konci starého a počátku nového roku 2013. Přinesla hlavně pestrou skladbu uchazečů, nad níž se dalo normálním i bulvárním způsobem dobře meditovat. A tak jedenáctka, resp. devítka uchazečů, nabídla vzorkovnici typů a zástupců skupin společnosti tak, že o pobavení nemohla být nouze. Bezchybným štítem pro kriteria „vedoucí osobnosti“ disponoval v sestavě komplexně málo kdo. Známá osoba, ve správném zralém věku, politicky přiměřeně zkušená, dobře u lidu zapsaná, s čitelnou minulostí, s rozumnými názory a po americku „dobře vypadající“???
Chaotický, chybně definovaný sběr podpisů „na ulici“ je celkem pro tuzemské zákonodárství typický. Proč opisovat jinde ověřené, když můžem zkusit svoji „třetí cestu“? S největšími ambicemi vstupovali do hry staré tváře, pánové Fišer a Zeman. Myslím, že ten i onen by nebyl žádný špatný výsledek akce, i když… ODS ve své celkové současné agonii opět chybovala, tentokrát s kandidátem panem Sobotkou. Ten je sice zkušeným parlamentním harcovníkem, ale rozhodně ne prezidentským typem. Škoda, že hru odmítla kultivovaná paní Němcová… Pan Schwarzenberg je „skvělej“, jednoznačně, být o tak o pár let mladší, jak všichni kolem říkají… Pánové Dienstbier a Dlouhý jsou si typově podobní, reprezentovat by každý mohl obstojně, to ano. Ale ani jeden nemá, aspoň z mého pohledu, pocitově potřebnou prezidentskou zralost. Zatím. Mezi třemi ženami uchazečkami o úřad byla zjevně nejviditelnější paní Bobošíková. Nejen jako tak trochu typ „alfa samice“, ale také se svým tahem na branku vždy a všude. A všimněte si, jak pěkně spisovně mluví, rozhodně nejlépe ze všech. Prostě „je vidět“ a klidně bych jí dal „cenu diváků“… Exotiku zdatně zastupovali pánové Okamura a Franz, každý po svém exotický, no nějaká chybička se vloudila… Je dobře, že za „ženy v politice“ získávaly pozitivní body dámy, jako paní Roithová a Fischerová. Že se nebály, šly do toho a byly vidět…
Jedenáctka nám průběžně zeštíhlela na devítku a máme tu dva finalisty, se kterými se snad i tak trochu na přední pozice počítalo. Většina ostatních svoji osobu minimálně zviditelnila a těch opravdu poražených, zdá se být mezi kandidáty pomálu…??? Volba „vůdce národa“ přímým způsobem je v každém případě proti předchozímu politikaření podstatný pokrok a zajímavé odhalení dalších potencionálních typů vůdčích osob v Česku. A my ostatní, co jsme vybírali na zcela konkrétní pozici, nezatíženou stranickými machinacemi, si můžeme potom jen radostně nebo smutně říkat, vždyť přece máme, co jsme chtěli…
LZT – leden 2013